K dnešnímu článku mě inspirovala diskuse, kterou jsme vedli s manažery okolo krizového řízení firmy v rámci jejich studia MBA.
Předně je asi třeba říct, co se míní krizovým řízením. Já to vnímám jako takový stav, kdy už je silně ohrožena samotná existence firmy a proto je třeba začít dělat radikání kroky. Ty samozřejmě mohou vést jak k zajištění další existence firmy, tak k (řízenému) ukončení činnosti.
Pokud nastane taková situace a otevřete skoro jakoukoliv knihu o krizovém řízení, dočtete se, že v tomto okamžiku se centralizuje moc a rozhodování. Nastupuje tzv. krizový management, resp. přímo krizový manažer. Ten pak o všem podstatném rozhoduje rychle a většinou sám.
Jenže: pokud se bavíme o největších výhodách týmové práce, pak je to jednoznačně schopnost týmu vymyslet velmi kreativní řešení, které by samotného jedince nenapadlo. Tým také zpravidla vymyslí “mnohem solidnější” řešení. Jednoduše víc hlav, víc ví, tedy zváží mnohem víc souvislostí, najde více rizik a vyvine řešení, které bude méně náchylné na selhání. No a není to právě ten typ řešení, které potřebujete k úspěšnému zvládnutí krize?
Jednotlivec sám určitě rozhoduje rychleji, to je pravda. Jenže nebezpečí, že na něco zapomene, je také velké. U týmu, zvláště v období krize, je zase složité udržet motivaci. Vždyť s firmou je to špatné, všechny tradiční “řešení” již došla a situace může vypadat beznadějně. Tak a teď babo raď…
Musím říct, že jsme se ve zmíněné diskusi neshodli na jednom správném přístupu. Shodli jsme se ale na tom, že někdy bývá za krizové řízení považován i docela normální a třeba se i periodicky opakující pokles tržeb, či snížení zisku. A v těchto případech se nám zdálo, že právě centralizace řízení může být tím spouštěčem, který naopak firmu pošle ještě do hlubší krize.
Zdroj obrázku: Flickr, David, Crisis, (licence Creative Commons)
